HISTORIE

Od autora: TATSUO KIMURA

Podle Nobuo Naora (Nagara) z Waseda University byli psi v Japonsku domestikováni během Jomonovy periody (asi 8000 př.n.l. až 200 př.n.l.). Tito psi byli střední velikosti. Velcí psi byli později dovezeni do oblasti Kanto. Drobní psi byli také dováženi a postupně se šířili po celé zemi.
Kostry malých a středních psů a několika poněkud větších psů z té doby připomínají dnešní japonské psy. Největší pes byl asi 1 shaku 9 sun (přibližně 57,6 cm) vysoký (založeno na velikosti lebky, která byla nalezena v prefektuře Miyagi). Téměř všechny lebky těchto středních a malých psů mají rovné nosní můstky, zatímco lebky velkých psů mají znatelnou čelní rýhu

V pohřebních mohylách byly nalezeny obrázky hliněných psů, bronzové zvony a postavy ve tvaru psa ze starověku, které ukazují postavené uši a stočené ocasy.
 
Psi jsou poprvé zmiňováni v japonské literatuře v knize Kojiki (Japonská starověká kroniká) kolem 682 př.n.l. a Nihon Shoki (První kronika Japonska) kolem 720 př.n.l. s příběhy o jejich využití jako lovečtí psi.

Podle Hirokichi Saita a Yonekichi Hiraiwa byli lovečtí psi používáni s cvičenými jestřáby téměř 1500 let (od cca 355 n.l. do poloviny 18. století).
 
Téměř všichni psi v obrazových svitcích z období pozdního Heiana (897-1160) mají vztyčené uši se stočenými nebo srpovitými ocasy.

Západní psi se začali dovážet kolem roku 1570 – po otevření přístavu Nagasaki západním obyvatelům. Velcí psi jako Mastif, Irský vodní španěl a Anglický chrtík byli oblíbení u japonských feudálních pánů.
 
Pátý Tokugawa Shogun, Tsunayoshi, který vládl v letech 1680 až 1709, byl známý jako „Dog Shogun“. On uzákonil nepopulární těžkou daň chránit psy a stavět psí úkryty v Edo (staré jméno pro Tokio před 1868).

V roce 1823, Dr. Philipp Franz von Siebold, německý lékař, který byl zaměstnaný Holanďanem v Dejima v Nagasaki, oznámil ve Fauna Japonica, že v Japonsku viděl tři druhy psů:
1. Lovecký pes se vztyčenýma ušima, špičatou tlamou a štíhlým tělem.
2. Malý domácí pes z Číny, nazývaný bradský pes s velmi krátkou tlamou.
3. Velký městský pes, kříženec, který vznikl křížením japonských psů se psy z Číny a Evropy

Během období Meidži (1868–1912) vzalo za své rychlé přijetí západní kultury a poklesl zájem o japonskou kulturu. Západní psi byli upřednostňováni a brzy bylo ve městech vidět méně čistých forem japonských psů a ty čistší formy byly téměř omezeny na malé vesnice v odlehlých horských oblastech, kde byl lov hlavním prostředkem obživy.

První průzkumný tým, který se vydal do Odate studovat psa Akita v roce 1920, vedl Dr. Shozaburo Watase. Byl velmi zklamaný, když tam viděl velký nedostatek uniformity psů Akita.
Neoznačil tedy žádné psy, které tehdy viděl, Akitou.
 
V oblasti Odate byly tehdy populární psí zápasy. Důraz byl kladen spíše na bojovou schopnost psa než na vzhled. Před odchodem z Odate vyzval Dr. Watase ty, kteří se vážně zajímali o psa Akita, aby tyto japonské psy zachránili dříve, než vyhynou.

Uběhlo asi dvanáct let, než byl pes Akita nazván národní památkou, v červenci 1931. K tomu došlo po návštěvě Odate druhým průzkumným týmem v čele s Dr. Tokio Kaburagim.

Podle Hiraizumi Ryonosuke a dalších, je cílem japonských chovatelů psů zvětšit velikost psa Akita, zatímco se snažit zachovat typ japonského psa.
 
Pan Kajiwara věřil, že pes Akita obýval tuto oblast již od pravěku jako ji-inu (regionální pes) nebo jako pes matagi. Pan Saito však věřil, že pes Akita je „poměrně nedávného původu“.

ORGANIZACE V JAPONSKU

Hirokichi Saito založil v roce 1928 Nipponinu (Nihonken) Hozonkai, také známý jako Nippo. Ačkoli Akita lnu Hozonkai (AKIHO), bylo založen o rok dříve, v roce 1927, v Odate tehdejším starostou, Shigeie Izumi, v té době se chovatelé psů v Odate více zajímali o bojové psy, než o zachování a obnovu psa Akita.

Tak si pan Saito a pan Izumi vytvořili blízké přátelství a během let spolupracovali na ochraně psa Akita. Akita lnu Kyokal (Akikyo) byl založen v Tokiu v roce 1948 a zakladatel byl Katsusuke Ishihara. Akikyo pracoval s Akiho v dřívějších letech, ale později se vydal odděleně.

V roce 1933 Heishiro Takaku (Takahisa), jeden z prvních členů Nippo v Tokiu a později Nipponinu Kyokai (Nikkyo) v Osace  a Katsuichi (Shoichi), publikovali články o navrhovaném standardu japonských psů, který zahrnoval psa Akita.
 
První oficiální japonský psí standard, který zahrnoval psa Akita, byl schválen výborem 15. září 1934 po dlouhém studiu. Tento výbor v Nippo se skládal z osmi členů, mezi něž patřili Yoneklchi Hiralwa, Dr. Shiro Itagaki, Dr. Toklo Kaburagt, Haruo Kaji, Katsunari Kitamura, Shizuo Kizuka, Shinkichi Komatsu a Hiroklchi Saito.
 
Pan Kaji a pan Kizuka rezignovali před dokončením standardu.

Akitainu Hozonkai (Akiho) až do roku 1938 nezveřejnil svůj standard psů Akita.
 
Podle představitelů JKC byly japonské psí standardy JKC a FCI vzorovány podle standardů psů Nippo, Akiho a Akikyo.

OCHRANA A OBNOVENÍ

Jen málo Akit přežilo druhou světovou válku kvůli nedostatku potravy a požadavkům na japonské kožešiny. Americká okupační armáda a civilní personál si všimli těchto velkých psů Akita a byli ohromeni. Poptávky po psovi Akita rostly, a to hodně přispělo k oživení Akity.
 
Krátce po druhé světové válce se objevily dvě hlavní krevní linie psa Akita. Byly to linie Dewa a Ichinoseki. Linie Dewa pocházela z Dewa-go, psa z chovatelské stanice Yozaburo Ito jménem Akidate-en. Linie Ichinoseki sahá zpět do Ichinosekitora-go, který vlastnil bohatý Kuniro Ichinoseki.

Linie Dewa dosáhla svého vrcholu popularity příchodem Kongo-go z chovatelské stanice Heirakudo z Eikichi Hiraizumi z Odate. Na nějaký čas se říkalo: „Kongokei ni arazunba Akitainu ni arazu.“ („ Pokud neni z linie Kongo, není to pes Akita.“) 

Linie Dewa, zastoupená linií Kongo, brzy klesla, když většina japonských chovatelů psů začala cítit, že nejsou schopni produkovat psy Akita, kteří by reprezentoval toto japonské psí plemeno. Poruchy linie Kongo byly: volná kůže kolem krku, volné rty.
 
Psi linie Ichinoseki, představované liniemi Goromaru a Tamakuno, začali nahrazovat psy linie Dewa. Goromaru-go nebyl ve výstavním kruhu vítěz, ale v chovu produkoval Akity onoho japonského typy jako byli linie Taihei a Nikkei. Ačkoli Goromaru-go měl své chyby, jeho pevné tělo, kůže a rty byly považovány za žádoucí rysy japonského psa.

Podle Ryonosuke Hiraizumi z AKIHO však v poslední době (1991) jsou některé chyby, které se vyskytly u psů Akita v Japonsku: samci jsou fenčí, nedostatek rovnováhy těla, rovná ramena, úzká hrudník, „kachní krk“, slabá záď a zadní končetiny, menší velikost a nežádoucí temperament.